skip to Main Content
Máte nějaké otázky? info@bezpoplatku.eu

Vývoj bankovního systému ČR

Vývoj bankovního systému ČR

Zajímavým vývojem prošlo po roce 1918 i komerční bankovnictví. Při vzniku republiky u nás působilo 301 obchodních akciových bank. Hospodářský a obchodní vývoj, k němuž v Evropě po válce došlo, však vedl ke značným změnám. Pro naše komerční bankovnictví znamená poměrně velký počet krachů, ale i fúzí jednotlivých slabších bank. V roce 1929, tedy po jedenácti letech existence samostatného státu, u nás působilo již jen 114 akciových bank. 70 % akciového kapitálu a 89 % všech vkladů u obchodních bank se v českých zemích soustředilo v 7 největších bankách. Do této sedmičky patřily: Živnobanka, Anglopragobanka, Česká eskontní banka, Česká banka Union, Česká průmyslová banka, Banka pro obchod a průmysl a Moravská banka. Do první desítky největších bank patřily ještě Agrární banka, Tatrabanka a Legiobanka.

V březnu 1919 byl po ukončení měnové odluky zřízen Bankovní ústav při ministerstvu financí jako státní úřad, který převzal funkci emisního ústavu státu a v jehož čele stál ministr financí. Mezi jeho úkoly bylo v první řadě ukončit měnovou odluku a současně spravovat nové státní půjčky, žirové účty a pokladniční poukázky Rakousko-uherské banky. K dalším úkolům patřilo emitování oběživa a regulace devizového hospodářství. Tento ústav také vydal 2 emise československých státovek.

O vzniku nezávislé ústřední banky se uvažovalo již od roku 1920, avšak po celou první polovinu 20. let k jejímu zřízení nedošlo. Teprve zákonem z 23. 4. 1925 byla zřízena Národní banka československá, která 1. 4. 1926 zahájila svoji činnost. Podle zákona byla rozhodujícím statutárním orgánem banky bankovní rada sestávající z guvernéra a 9 členů. Prvním guvernérem banky byl zvolen dlouholetý ředitel Pražské městské spořitelny a blízký spolupracovník Aloise Rašína, Vilém Pospíšil. Výkonným orgánem všech činností banky byla obchodní správa nebo-li ředitelství, v jehož čele stál vrchní ředitel. Za svoji činnost odpovídal bankovní radě. Národní banka československá působila na území celého Československa. Kromě ústředí a hlavního ústavu v Praze a Bratislavě měla 34 filiálek ve významnějších městech a 143 poboček.

V období 30-tých let bankovní sektor pomáhal udržovat rovnováhu státních financí zatěžovaných vojenskými výdaji na obranu proti nacistické agresi. Bankovní sektor měl samozřejmě i své slabé stránky, které se projevovaly především v menší informovanosti a předvídavosti, neexistence poboček a filiálek v bezpečných částech Evropy a USA, kam by bylo možné v případě potřeby přesunout zdroje k perspektivnímu financování strategických politických cílů. Zahraniční kapitál v českých bankách měl spíše investiční než spekulační charakter. V určitých kritických okamžicích se stahoval a nebyl žádným přínosem ani pro banku, ani pro ekonomiku jako celek. Ve třicátých letech byla již natolik silná, že měla reálné šance být finančním a řídícím centrem hospodářského dění v ČR.

Konec války byl poznamenán nejen inflací, ale i peněžním chaosem na území osvobozeného Československa. Oproti březnu 1939 se do dubna 1945 zvýšila hladina přísně řízených velkoobchodních cen o 59% a hladina přísně řízených spotřebitelských cen o 62%. Vedle těchto úředních cen však byly mnohem vyšší ceny na černém trhu.

Koncem války obíhalo na území Československa těchto šest měn: protektorátní koruny, slovenské koruny, německé marky, maďarské pengö, polské zloté, korunové poukázky.

Po politickém převratu v únoru 1948 byl proces bankovní centralizace. Vládním usnesením ze dne 25. března 1948 se počet bank snížil a byly vytvořeny dvě provozní banky: Živnostenská banka pro českou zemi a Slovenská Tatrabanka pro Slovensko.

V červenci 1948 – Byla zřízena Investiční banka pro financování a kontrolu investic, také pro poskytování dlouhodobých úvěrů. Vznikly Okresní spořitelny a záložny kampeličky místo dřívějších kampeliček. Centrální emisní bankou zůstávala Národní banka československá, která byla zestátněna.

Vyvrcholením centralizace peněžnictví byl zákon z 9. března 1950 – o Státní bance československé, kterým bylo československé bankovnictví reorganizováno podle sovětského vzoru jediné banky, s principem centrálního řízení ekonomiky.

Základní funkcí státní banky měla být účast na sestavování hospodářského a finančního plánu státu, dále kontrola hospodářského plánu korunou, kontrola oběhu platidel, plánování, řízení a sestavování platební bilance, řízení úvěrového a platebního styku s cizinou podle potřeb hospodářského plánu. Aby banka mohla tyto funkce plnit, měla banka proniknout celým hospodářstvím. Proto měla převzít funkci provozních bank a řídit činnost lidového peněžnictví jako sběrné sítě úsporných vkladů. Provádění měnové politiky a řízení peněžního oběhu bylo podřízeno centrálnímu řízení ekonomiky. Měnová politika a funkce peněz dostaly nové pojetí odpovídající nárokům na socialistické a direktivní řízení společnosti.

Neúspěchy v úsilí řídit direktivně národní hospodářství pětiletými a ročními plány vyvolalo už v polovině 50. let nový trend, který lze označit jako počátek pokusů o ústup od centrálního plánovacího sebevědomí a jako hledání iniciativ v podnikových a osobních zájmech. Přišla vlna reformního hnutí let 1956 – 1958. Diskutovalo se o „zbožně-peněžních vztazích, o větším využití „hodnotových vztahů“ a „nepřímých nástrojů řízení“. Toto reformní hnutí se samozřejmě dotklo i způsobů práce s penězi, mělo uvolnit prostor zejména pro práci s bankovním úvěrem. Hledaly se nové cesty, jak zdokonalit úvěrový systém tak, aby působil účinněji při zajišťování státního plánu v podnicích. Tyto reformní snahy však byly počátkem 60. let politicky potlačeny, ale jen na krátkou dobu. Potíže, se projevily zvlášť výrazně v měnové oblasti. Až doposud skrytá inflace se ukazovala koncem 60. let zřetelněji. Inflační vzedmutí se projevilo v oblastech, které byly až dosud velmi stroze regulovány – v maloobchodních cenách a ve mzdách, a vyústilo v inflační přebytek kupní síly odložené v úsporách domácností. Snahy o reformu systému plánování kulminovaly v letech 1966-1968. I po nezdaření těchto snah po okupaci Československa armádami sovětského bloku v srpnu 1968 však znovu a stále více pronikaly do metod centrálního řízení prvky, které měly vytvořit širší prostor pro fungování peněz.

V období 30-tých let bankovní sektor pomáhal udržovat rovnováhu státních financí zatěžovaných vojenskými výdaji na obranu proti nacistické agresi. Bankovní sektor měl samozřejmě i své slabé stránky, které se projevovaly především v menší informovanosti a předvídavosti, neexistence poboček a filiálek v bezpečných částech Evropy a USA, kam by bylo možné v případě potřeby přesunout zdroje k perspektivnímu financování strategických politických cílů. Zahraniční kapitál v českých bankách měl spíše investiční než spekulační charakter. V určitých kritických okamžicích se stahoval a nebyl žádným přínosem ani pro banku, ani pro ekonomiku jako celek. Ve třicátých letech byla již natolik silná, že měla reálné šance být finančním a řídícím centrem hospodářského dění v ČR.

V letech 1988-89 začaly přípravné práce na reformě tehdejšího československého bankovnictví. Události listopadu roku 1989 tedy našly bankovní sféru relativně připravenou na novou situaci. Proto již od 1. 1. 1990 vzniká postupně řada bank, které mají ve svém souhrnu přispět k rozvoji tržní ekonomiky. Vznikají jednak banky v důsledku rozdělení Státní banky československé na centrální-emisní banku, dále Komerční banku, Investiční banku a Všeobecnou úvěrovou banku (což byly v době vzniku banky s rozhodující účastí státu) na akciovém principu je přebudována bývalá Česká státní spořitelna v Českou spořitelnu a.s. Vzniká nová banka se státní účastí se specifickým posláním – Konsolidační banka a svou specifickou úlohu přebírá Českomoravská záruční a rozvojová banka. Od 1. 7. 1995 zahájila svojí činnost Česká exportní banka.

Centrální banka – ústřední banka státu. Její funkci zastává Česká národní banka (ČNB), veřejnoprávní subjekt, který sídlí v Praze.

Československá národní banka byla akciovou společností s kapitálem 12 milionů zlatých dolarů USA, rozdělených na 120 000 akcií po 100 zlatých dolarech. Guvernér jmenovaný na návrh vlády prezidentem republiky na pět let byl v čele banky. Bankovní rada byla vedoucím orgánem, v níž kromě guvernéra bylo dalších devět členů, šest volených na valné hromadě akcionářů a tři jmenovaní prezidentem republiky na návrh vlády. Členy Bankovní rady byli představitelé zemědělství, průmyslu, peněžnictví a obchodu. Národní bance bylo uděleno„výhradní právo vydávat bankovky a pečovat o peněžní a úvěrový oběh“. Národní banka byla pověřena řízením devizového hospodářství v dobách devizové vázanosti, vytvářením podmínek pro zavedení zlaté měny, také byla povinna udržovat určitý poměr čs. Koruny k cizím měnám. Hlavním nástrojem peněžní politiky byl krátkodobý úvěr poskytovaný obchodním bankám a diskontní úroková politika. Poskytovat jakékoliv úvěry vládě bylo ze zákona zakázáno.

Obchodní, investiční a hypotéční banky a spořitelny – např. KB, ČSOB, ČS a. s., atd. Tyto banky tvoří výkonnou složku s podnikatelským záměrem, se kterou přichází do styku fyzické a právnické osoby (klienti).

Koncem roku 1993 existovalo jen v České republice 53 bank. Jak ukázal další vývoj, prudký rozvoj bankovnictví přinesl s sebou i některé problémy. Ty, které vzbudily největší zájem veřejnosti, se týkaly bankrotů některých bank (Banka Bohemia, AB banka) a nucené správy v dalších bankách. Tyto problémy byly řešeny vypracováním, přijetím a posléze realizací stabilizačního programu Českou národní bankou, v jehož rámci byla ustanovena Česká finanční s.r.o., jejímž posláním je vykoupit od malých a středních bank úvěry klasifikované jako nedobytné a tím přispět k řešení jejich situace. V druhé polovině devadesátých let se při hodnocení dosavadního vývoje bank ukázala nutnost zpřísnit podmínky vstupu do bankovní sféry a také vyřešit důslednost bankovního dohledu. V této době se rovněž zvýšilo úsilí o přiblížení naší bankovní legislativy k legislativě EU. Všechny tyto momenty vedly k přijetí tzv. “malé novely” zákona o bankách v polovině r. 1997 a později 21. září 1998 k přijetí “velké novely”.

Back To Top